Ty mě, Hospodine, zkoumáš, ty mě znáš. Ty víš, jak sedám a jak vstávám zas, už zdálky rozumíš mým myšlenkám! | Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. |
Ještě než mi přijde slovo na jazyk, ty už to, Hospodine, všechno víš! | Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. |
Kam bych byl unikl před duchem tvým? Před tvojí tváří kam bych se skryl? Kdybych do nebe vystoupil, tam jsi ty, kdybych si ustlal v podsvětí – i tam jsi! | Kam odejdu před tvým duchem, kam uprchnu před tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. |
Mé nitro zformovals ty sám, v lůně mé matky jsi mě tkal. Chválím tě za tvá díla ohromná, za to, jak podivuhodně jsem udělán a že mou duši tak dobře znáš! | Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. Tobě vzdávám chválu za činy, jež budí bázeň: podivuhodně jsem utvořen, obdivuhodné jsou tvé skutky, toho jsem si plně vědom. |
Zkoumej mě, Bože, a poznej srdce mé, poznej mé myšlenky, jen mě vyzkoušej! Zjisti, zda držím se cesty škodlivé, a cestou věčnosti mě veď! | Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď! |